Alois Jirásek - Staré pověsti české
Publikováno dne 29.6.2012

Staré pověsti české

Alois Jirásek

1987xstaženo
10x hodnoceno
Přidat k oblíbeným

Obsah knihy

O Čechovi Vojvodové Čech a Lech odešli z charvátské vlasti, zachvácené spory a půtkami. Oba nacházejí novou zem pro svůj lid – Čech v oblasti kolem Řípu. Téměř po třiceti letech vlády Čech zemřel – byl spálen na hranici a veleben jako nikdo před ním. O Krokovi a jeho dcerách Po smrti Čecha byl zvolen nový vojvoda – Krok, starosta mocného rodu. Čechové se za jeho panování usídlili kolem Vltavy a své nové sídlo vybudovali na Vyšehradě. Po Krokově smrti byla zvolena novou kněžnou Libuše, nejmladší z Krokových dcer. O Bivoji Za Libušina panování sužoval Kavčí Hory divoký kanec. Bivoj jej statečně přemohl a na zádech jej přinesl na Vyšehrad. Byl slaven jako hrdina a Kazi, Krokova dcera, si jej oblíbila natolik, že jej pojala za svého muže. O Libuši Při jednom soudu ve sporu dvou sousedů byla Libuše uražena jen proto, že je pouhá žena. I rozhodla se Libuše, že přenechá vládu mužům. Ve zjevení přesně popsala, kde poslové naleznou nového knížete, Přemysla. Poslala s nimi koně, který je ke knížeti dovedl. O Přemyslovi Přemysla našli u jeho pluhu – za velké slávy jej dovedli na Vyšehrad a stanovili novým knížetem. Libušina proroctví Libuše – věštkyně – předpověděla vznik velkého a slavného města a určila místa s nesmírným nerostným bohatstvím. Také potopila v bezedné hlubině zlatou kolébku svého prvorozence – má se objevit, až bude zemi nejhůř. Dívčí válka Ženy v čele s Vlastou byly velmi nespokojeny s vládou mužů po Libušině smrti. Boji i lstí získaly nad muži převahu, ale nakonec muži – dychtící po pomstě za zrádnou Ctiborovu vraždu – ženy včetně Vlasty pobili. O Křesomyslu a Horymírovi Za knížete Křesomysla se začalo dařit hornictví, zato zemědělství nastaly těžké časy. Nespokojení Čechové v čele s Horymírem přišli Křesomysla požádat o nápravu, avšak marně. Naopak se horníci urazili a vytáhli proti Horymírovi. Tomu se však podařilo z jejich osidel vysvobodit. Jeho milované Neumětely však lehly popelem. Horymír vytáhl se svými lidmi proti horníkům a pomstil se jim – zapálil jejich chalupy. Byl však dopaden a zajat na Vyšehradě. Kníže jej odsoudil k smrti. Jako poslední přání si zvolil jízdu na svém Šemíkovi – jakmile na něj dosedl, přeskočil brány a utekl z Vyšehradu. Knížete tento husarský čin natolik okouzlil, že Horymírovi odpustil a nechal pro něj poslat, aby zůstal na Vyšehradě. Zde Horymír dlouho nevydržel. Vrátil se zpátky do Neumětel ke svému Šemíkovi. Lucká válka Za knížete Neklana ohrožovali Čechy Lučané, které vedl vojvoda Vlastislav. Neklan byl bojácný a nabídl Vlastislavovi bohatství za to, že nebude již s Čechy bojovat. Vlastislav to však odmítl a rozhodl se dobýt Vyšehrad. Nestatečný Neklan předal knížecí helmu Čestmírovi, aby místo něj vedl vojsko proti Lučanům. Tomu se podařilo Lučany porazit, v bitvě však padl. Lidé i Neklan jej oplákávali jako hrdinu. Durynk a Neklan Lučané byli poraženi, Neklan obsadil Vlastislavův hrad, ve kterém nalezl Vlastislavova syna, malého chlapce. Smiloval se nad ním a poručil jeho dosavadnímu vychovateli, Durynkovi, aby se o něj řádně staral. Durynk však dychtil po majetku a napadlo ho, že pokud se dítěte zbaví, zavděčí se Neklanovi a ten ho zahrne bohatstvím. Mladého chlapce tedy zabil. Zamířil na pražský hrad a čekal odměnu. Neklan se však nad jeho činem zhrozil a odsoudil ho k smrti. O králi Svatoplukovi Při Metodějově mši vtrhl do chrámu král Svatopluk se svými psy rovnou z lovu. Metoděj jej pro jeho pýchu proklel. Za několik let se prokletí naplnilo. Války ohrožovaly Svatoplukovu zemi ze všech stran a Svatopluk nevěděl kudy kam. Uvědomil si Metodějovu kletbu, a proto se nikým nepoznán dal na řeholi, aby odčinil svůj hřích. O králi Ječmínkovi Když Svatopluk zmizel, hledali na Moravě nového panovníka. Zvolili nakonec chropínského pána.Ten si však hleděl jen zábavy a lovů a o vládu se nestaral. Králová se zastávala lidu při neustálém zavádění nových daní, a tak ji král vypudil z hradu. V lánu ječmene porodila syna, proto mu dali jméno Ječmínek. Od té doby nikdo Ječmínka ani královou nikdy nenašel. Ječmínek se však objevoval mezi lidem, když bylo nejhůře. Praporec svatého Václava Bratranec knížete Soběslava Ota požádal císaře o pomoc při tažení proti svému bratranci – ten mu ji přislíbil, a tak začalo tažení proti českému knížeti. Soběslav poručil, aby mu bylo vyzvednuto ze svatovítského kostela kopí svatého Václava a dovezen praporec svatého Václava. Bitva zuřila, nepřátel bylo více než vojska českého knížete. Na poslední chvíli přinesli Soběslavovi praporec svatého Václava – a stal se zázrak, nepřátelé byli poraženi. Praporec svatého Václava pomohl vyhrát i bitvu roku 1260, kdy Přemysl Otakar II. porazil Uhry i přes jejich značnou přesilu. Od té doby se praporec skrývá v hrazeném vrbčanském kostelíku. O Bruncvíkovi Na trůn nastoupil po svém otci Žibřidovi Bruncvík. Byl spravedlivý a chtěl si po vzoru svého otce dobýt lva jako důkaz hrdinského činu. Opustil tedy manželku s tím, že pokud se do sedmi let nevrátí, že je již zřejmě mrtev. Jel do různých zemí, až se jeho koráb dostal blízko Jantarové hory, která k sobě přitahovala všechny lodě – žádné nebylo úniku, ani té Bruncvíkově. Posádka v čele s Bruncvíkem zůstala na nehostinném ostrově a postupně umírala hlady. Tu si starý rytíř všiml, že na horu každý rok přilétá pták Noh. Poradil Bruncvíkovi, aby se zašil do koňské kůže. Pták Noh, když opět přiletěl na ostrov, popadl Bruncvíka, zašitého v koňské kůži, do drápů jako kořist a odletěl s ním z ostrova. Poté se Bruncvíkovi podařilo z kůže osvobodit. Prchl z hnízda ptáka Noha a dostal se do údolí, ve kterém bojovala saň se lvem. Lvu, kvůli kterému šel do světa, pomohl, a tak v něm získal oddaného přítele, který jej doprovodil až pod Karbunkulovu horu – zde narazil na zvláštní obyvatele v čele s králem Olibriem. Ten jej nechtěl pustit dále, jen pokud neosvobodí jeho dceru ze spárů Baziliška. To se Bruncvíkovi za pomoci věrného lva podařilo, musil si však vzít Olibriovu dceru za ženu. Nešťastný z nechtěného sňatku bloudil často hradem, když tu nalezl starý meč, který na přání svého majitele usekl komukoliv hlavu. Bruncvík tedy nechal useknout hlavu králi i jeho dceři a prchl se lvem z podivné krajiny. Ještě zažil nejedno dobrodružství, než se dostal zpět domů. Uplynulo však více než 7 let a jeho žena chystala svatbu s novým mužem. Bruncvík se nechal poznat a svatbu překazil. Žil pak spokojeně se svou ženou i lvem. A starý meč? Po jeho smrti byl pevně zazděn do pilíře Karlova mostu, kde je Bruncvíkova socha. Až bude české zemi nejhůře, přijede na Karlův most svatý Václav, vezme do ruky starý meč a všechny nepřátele pobije. Opatovický poklad Císař Karel IV. navštívil opatovický klášter, aby uviděl slavný opatovický poklad. Nesměl však zvědět, kde se poklad nachází – opat císaři poklad pouze ukázal. Císař poté slíbil, že o pokladu nikomu nic nepoví. Tak zůstal opatovický poklad ochráněn i na další léta. Na sklonku vlády Václava IV. navštívil klášter pan Jan Městecký z Opočna. Zneužil klášterní pohostinnosti, aby se dostal dovnitř kláštera, a opata i mnichy zajal – chtěl, aby mu ukázali, kde se poklad nachází. Opat ani mnichové však nic nevyzradili. Byli tedy pobiti, poklad však zůstal neprozrazen. Klášter pak byl vypálen a zpustošen. Nakonec jej při povodni zalilo Labe i s jeho pověstným opatovickým pokladem. O staré Praze (soubor pověstí) Císař Karel IV. se s láskou pustil do budování nové Prahy. Výstavbu nového kostela zadal mladému, odvážnému staviteli. Nikdo nevěřil jeho smělým plánům, i sám stavitel přestával věřit a začal mít strach. Upsal se tedy ďáblu, který postavil kostel tak stavebně odvážný, že jej všichni obdivovali. Stavbu však zaplatil mladý stavitel ďáblu svým životem. I nový most začal císař Karel IV. budovat – na jeho stavbu sváželi vejce z celé země. A když přišla bída a nouze, začal Karel IV. stavět tzv. hladovou zeď – aby dal lidem práci a jídlo. Když císař Karel IV. zemřel, truchlila pro něj celá zem. Jeho syn, Václav IV., se stal novým českým králem. Liboval si v zábavě a zvláště si oblíbil kouzelníka Žita, který vyváděl různé kousky pro jeho obveselení. I německé kouzelníky dokázal Žito svým uměním a vtipem překonat. Václav IV. však začal svou vládu povážlivě zanedbávat. A tak si udělal řadu nepřátel, kteří jej dokonce zajali. Pomocí statečné lazebnice se podařilo Václavu IV. ze zajetí prchnout. Začal však být vznětlivý a nedůvěřivý, až nakonec ze zlosti dostal mrtvici a zemřel. Mistr Hanuš vytvořil pro Staroměstskou radnici unikátní orloj – radní jej však, aby nevytvořil někde jinde lepší, nechali oslepit. Nebohý mistr pak jen chřadl. Nechal se přivést k orloji, sáhnul do něj, a orloj se zastavil. Nastalo všeobecné zděšení, nikdo kromě mistra Hanuše nemohl orloj zase opravit – Mistr však náhle zemřel. Král Vladislav začal obnovovat pražský hrad, který zpustl po husitských válkách. Nechal vybudovat novou okrouhlou věž, v níž bylo vězení. Prvním vězněm byl neoprávněně odsouzený Dalibor z Kozojed. Po něm se věž začala jmenovat Daliborka. Aby si ukrátil dlouhé chvíle, hrál Dalibor ve vězení na housle. Mnoho Pražanů chodilo pod věž a poslouchalo jeho krásnou hru. Nakonec byl Dalibor odsouzen k trestu smrti a popraven. Židovské město bylo místem, kam byli vykázáni Židé, aby nežili společně s ostatními. Zažilo mnohé ústrky i vražedné pogromy, nejhorší roku 1389. Rabbi Jizchak se vracel jednoho dne do Prahy. Po cestě potkal trpaslíky, jak plní měšce zlatem a stříbrem. Snažil se zjistit, pro koho tuto práci dělají, dostal však jen odpověď, že ten poklad bude předán, až se vdá jeho dcera. I nedalo to rabbimu spát. Obratnou léčkou narazil na chudého chlapce Maizla, o kterém byl přesvědčen, že on je ten vyvolený. Začal se tedy o něj starat a nakonec mu dal i svou dceru za manželku. Ale poklad stále nikde. Dohnal tedy manžela své dcery k odchodu z jeho domu. Maizl se však neztratil. Převzal po své matce obchod a záhy velmi zbohatl. Stále měl dobré srdce a ze svého přepychu dával i těm nejchudším. Jednou půjčil chudému sedláku a ten mu dal za jeho dobrotu starou železnou truhlu a zmizel. Když ji Maizl otevřel, nevěřil vlastním očím – byla plná zlata a stříbra. Maizl nechal za část pokladu postavit novou synagogu. Rabbi pochopil, že se naplnilo to, nač celá léta čekal, a s Maizlem se smířil. Další velkou postavou Židovského města byl rabbi Jehuda Löw ben Bezalel. Nebál se prosit krále o milost pro své město, jehož obyvatelé se měli vystěhovat z Prahy. Král se smiloval a navíc si rabbiho oblíbil a často jej zval k sobě na hrad. Rabbi uměl řadu kouzel a čár, kterými všechny ostatní rád bavil. Sestrojil si umělého člověka z hlíny, Golema. Jednou mu však zapomněl před svým odchodem z domu vyndat kouzelný šem, který Golema oživoval, a Golem v jeho nepřítomnosti začal vše ničit. Naštěstí se vrátil rabbi včas a šem mu vyndal. Golem již od té doby neoživl a zůstal ležet pod střechou staré synagogy, kde se rozpadl na kusy. V Praze bylo několik záhadných míst – na místě popravy 27 českých pánů roku 1621 zůstávalo šestnáct velkých kamenů – ty však byly časem nahrazeny jinými. Další záhadným místem byl Faustův dům. Doktor Faust se upsal ďáblu, který si jej odnesl stropem domu. Od té doby se lidé domu vyhýbali – věřili, že je začarovaný. Až jednou chudý student, který neměl kde hlavu složit, vešel do domu a začal v něm bydlet. Každý den nacházel na tajemné misce stříbrný tolar. Studentovi skončila bída, začal utrácet a hýřit, až mu začal být tolar denně málo. Opilý začal vyvolávat ďábla, že chce víc – ďábel si ho však odnesl tak jako doktora Fausta. O Žižkovi Žižka se dostal do služeb krále Václava IV. a po smrti Jana Husa do čela husitských vojsk. Jeho vojenská taktika byla mimořádně úspěšná, překvapoval své nepřátele originálními nástrahami. A když v boji oslepl, dokázal vítězit i jako úplně slepý. Po Žižkově smrti se jeho druhové nazvali sirotky – na důkaz své nekonečné oddanosti k jednomu z největších českých vojevůdců. Kutnohorští havíři Za vlády Vladislava II. začali být horníci krutě sužováni nespravedlivou panskou vládou. Chtěli slyšení u krále, aby mu vylíčili, co je trápí, ale nebyli k němu připuštěni. Tu se rozhodli, že budou proti pánům bojovat. Lstí byli vylákáni havířští vůdci z obležení (že prý jim bude zaručena audience u krále) a nakonec bez okolků popraveni. Král se však o všem dozvěděl a krutě ztrestal panskou zvůli. Na památku ukrutné nespravedlnosti rostly na místě skonu havířů duby se žaludy ve tvaru havířské kápě. Bílá paní Existuje mnoho pověstí o Bílé paní. Jednou z nich je pověst o Bílé paní jindřichohradecké. Starala se o Petra Voka, když byl ještě nemluvně. Jednou ji však nedůvěřivá chůva vyplašila, a Bílá paní zmizela. Když byl Petr Vok mužem, vzpomínal často na svoji neobvyklou chůvu. Jednou nechal probourat zeď, kterou prý Bílá paní naposledy zmizela – a objevil velký poklad. Růžový palouček Za doby krutého pronásledování po Bílé Hoře museli zastánci Českých bratří odejít ze země. Na paloučku kousek od Litomyšle vykonali poslední přijímání pod obojí a s velkým žalem se rozloučili se svou zemí – z jejich slz vyrostly na paloučku pověstné růže. Boží soud Chodové, chránící hranice české země, přišli po Bílé Hoře o svá práva – a to hlavně díky Lammingerovi z Albereuthu, který z nich chtěl udělat robotní lid. Chodové v čele s Kozinou se bránili, rebelovali, ale marně. Lamminger dosáhl soudy a vojskem, co chtěl. Kozinu nakonec soud odsoudil k trestu smrti – Kozina přijal smrt statečně a za všechnu nespravedlnost a bezpráví vyzval Lomikara/Lammingera do roka a do dne na boží soud. Uplynul rok od Kozinovy popravy a opilý Lamminger skutečně umírá, schvácen mrtvicí… O Jánošíkovi Jánošík vyrůstal již od malička v těžkém prostředí. Otec jej chtěl nechat vystudovat, aby mu zajistil lepší život. Panská zvůle však zapříčinila smrt Jánošíkova otce i matky. Jánošík se rozhodl, že bude panskou nespravedlnost trestat – se svými kamarády a díky své kouzelné síle, darované sličnou dívkou, kterou ochránil před divým psem, trestal bezpráví, chudým dával, bohatým bral. Jen zradou vlastního kamaráda byl zajat a nakonec popraven. Jeho čarovná valaška zmizela do hor, jeho kamarádi byli pobiti, zůstala jen pověst o hrdinném Jánošíkovi…

O autorovi

Alois Jirásek
Alois Jirásek

Alois Jirásek

(23. srpna 1851, Hronov – 12. března 1930, Praha), český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů. Po absolvování gymnázia vystudoval historii v Praze. Působil jako profesor na gymnáziích v Litomyšli a v Praze. Působil i v politice. V květnu 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, zúčastnil se vyhlášení samostatnosti 28.října 1918, byl poslancem Revolučního národního shromáždění a poté senátorem v Národním shromáždění.

Dílo: Je pokládán za tvůrce českého historického realistického románu. Nevyhnul se však určité idealizaci českého národa. Těžištěm jeho díla jsou romány a povídky zachycující tři období českých dějin: – husitství: Maryla (1885), Mezi proudy (trilogie, 1887–1890), Z Čech až na konec světa (1890), Proti všem (1894), Bratrstvo (trilogie, 1900–1909), Husitský král (dvojdílný, 1920-1930, nedokončen) – doba pobělohorská: Skaláci (1874), Psohlavci (1884), Skály (1886), Temno (1914), – národní obrození: Filosofská historie (1877), F.L.Věk (pentalogie, 1888–1906), U nás (tetralogie, 1889–1903). Ostatní: Staré pověsti české (1894), divadelní hry Vojnarka (1891), Lucerna (1905), historické hry Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé.

Podobná díla, která by Vás mohla zajímat